Plastika uší se provádí ambulantně v lokální anestezii.
Představím se jako Míla. Ve svých 56 letech jsem se se svým úmyslem podstoupit operaci uší svěřila nejbližším, ale s nadšením jsem se nesetkala. Já ale vím, že někdo, kdo si žádné podobné trauma neprožil, jen stěží pochopí. Prošla jsem si v životě různými obdobími, kdy na mě můj komplex více či méně doléhal. Někdy v dětském věku, když už jsem rozum brala, jsem si poprvé uvědomila, že mám nehezky odstáté uši.
A tohle trápení mě už nikdy neopustilo. Přiznám se, že nezůstalo u jednoho mindráku. Ten druhý, z mé výšky 180 cm, se přidal o chvíli později. Na rozdíl od současnosti byla dříve velká výška pro holku spíš handicap. Holt trendy a vkus se časem mění. Takže jsem si v mládí užila víc než dost posměšků na můj vzhled. „Ušoune ušatá a jak je tam nahoře" byly poměrně časté pokřiky na mou adresu. Až dosud jsem byla odsouzená k jednomu typu účesu. Kratší než polodlouhé střihy byly tabu. Cop nebo jednoduše sčesané vlasy za uši také. Dokonce i při sportu jsem si pomáhala čelenkou a to i pod cyklistickou helmu.
Někomu se možná při pohledu na můj obličej bude zdát, že přeháním. Počítám s tím. Umím si představit poznámku „co blázním, vždyť jsou horší věci na světě". Já ale nepopírám, že nic horšího neexistuje. Jen vím lépe než ti, co nic takového na vlastní kůži neprožili, že komplex je krutá záležitost. Když už si ho jednou vypěstujete, vypadáte pro okolí nejspíš jako paranoik. Máte nepochopitelný strach ze zdánlivých malicherností. Třeba z návštěvy u kadeřníka. Představa, že se zase uvidíte s malinkou mokrou hlavou a do stran vyčnívajícími ušiskami, je trýznivá. On stačí závan větru a panikaříte. Okamžitě začnete přikrývat uši rukama a chytáte vlající vlasy.
Asi se divíte, že jsem na operaci nepomyslela dříve. Jenže já o ní uvažovala. Jako máma od rodiny jsem až dosud měla stále nějaké jiné priority, včetně finančních investic do dětí, bydlení a dalších potřeb. Až nyní nastal čas, kdy se mohu víc věnovat jenom sobě. Tak proč nezačít s tím, co mě celý život pálí.
MUDr. Kufa: Korekce odstátých boltců se provádí u dětí i dospělých v případě, že estetický dojem není ideální. Rozhodující je přání pacienta. Plastický chirurg samozřejmě může korigovat jeho představy, ale pakliže je člověk oprávněně nespokojený, není důvod zákrok rozmlouvat a argumentovat tím, že boltce jsou odstáté málo. Neexistuje žádná míra toho co je málo a co je dost. Podstatné je estetické hledisko. A samozřejmě seznámení pacienta se všemi podmínkami a průběhem operace tak, aby za své rozhodnutí nesl plnou odpovědnost. U dětí do 10 let stvrzují souhlas rodiče a úkon hradí zdravotní pojišťovna. Stejně tak se s dotyčným domlouvám předem, zda přitáhnout boltce více nebo méně. Opět je to výsledek společné diskuse o tom, jak si přeje vypadat.
Korekce odstátých boltců nepatří mezi extrémně náročné plastické operace a provádí se v lokální anestezii. Pacient nepotřebuje žádné předoperační vyšetření. Musí být ovšem zcela zdráv v době výkonu zákroku a pár týdnů před ním.
Během hodinky na sále se na zadní straně boltce vyřízne kůže, ušní chrupavka se změkčí a ztenčí a stehy zafixuje ke spodině. Tímto způsobem se uši přitáhnou k hlavě a rána se pak už jen sešije. Většinou se provádí pouze přitažení boltců, ale možné je i jeho zmenšení. U paní Míly šlo jednoznačně o přitažení.
Míla: Po konzultaci jsem věděla jsem, že při zákroku zůstanu při vědomí, jelikož se jedná o výkon v lokální anestezii. Byla jsem ráda, že nemusím trávit na klinice víc času než vyžaduje operace a plánovala jsem okamžitý nástup do práce. Počítala jsem s tím, že s obvázanou hlavou asi neujdu zvídavým otázkám.
MUDr. Kufa: Po operaci opustí paní Míla kliniku s obvazy na hlavě a zbaví se jich až po deseti dnech. Pak si teprve bude moci umýt vlasy a vyjít mezi lidi s ničím nerušenou linií hlavy. Každého pacienta seznamuji s možnými riziky a těmi jsou v případě tohoto zákroku infekce rány nebo její hnisání. Obojí lze poměrně snadno vyřešit nasazením antibiotik a převazy. Narušení funkce sluchu a podobné předsudky, které mezi lidmi občas kolují, jsou čirý nesmysl. Do sluchového ústrojí chirurg vůbec nezasahuje.
Míla: Na sále mi doktor Kufa nejprve názorně ukázal, co s mými oušky udělá a kudy přesně povede řez. Jizva se skryje v předním reliéfu boltce a viditelná může být jen jako tenká linka až za uchem. To ale pouze při bližším zkoumání. Nesměla bych mít vlasy, aby mi to vadilo.
MUDr. Kufa: Při samotné operaci se místo řezu nejprve dezinfikuje. Pak se obličej zakryje rouškou a pacient je požádán, aby se snažil nehýbat hlavu. Paní Mílu jsem před každým svým krokem upozornil, co se vzápětí bude dít, aby nebyla něčím zaskočena a zůstala v klidu. Kombinace mezokainu a adrenalinu jako lokální anestetikum se píchne do několika míst za uchem. Jakmile mě paní Míla ujistila, že nic necítí, mohl jsem pokračovat.
Skalpelem se vyřízne na zadní straně boltce kůže ve tvaru půlměsíce. Krvácející cévy se zataví elektrokauterem. Takto obnažená ušní chrupavka se zbrousí, aby se změkčil a ztenčil její ohyb. To je předpoklad pro to, aby boltec nepružil a snáze se pomocí stehů přitáhl ke spodině. Existují různé metody přitažení. Já v své praxi pracuji se třemi základními stehy, založenými na třech místech plochy chrupavky. Když je boltec přichycen a tímto způsobem zafixován, zbývá už jen sešít prvotně vyříznutou kůži vstřebatelným stehem. U obou uší se postupuje stejným způsobem. Bezprostředně po sešití jsou boltce velmi těsně u hlavy. Během pár dní tah částečně povolí a jejich poloha bude přirozená.
Po přiložení obvazů byla paní Míla propuštěna domů s instrukcemi, kdy ji čeká první převaz a kdy se obvazy definitivně odstraní. Někdy je třeba vybavit pacienta, především dítě, analgetiky v tabletách, i přestože se nejedná o výrazně bolestivou záležitost. Domácí rekonvalescence nevyžaduje zvláštní péči. Je ale dobré nepodceňovat opatrnost a vyhýbat se nadměrné námaze a stressovým podnětům.
Míla: Odcházela jsem domů úplně v pohodě. Nic mě nebolelo. Jen vzpomínka na roušku na obličeji, pod kterou se mi hůře dýchalo, nebyla úplně příjemná. Ačkoliv jsem měla celou hlavu obvázanou, nezůstala jsem doma a vypravila se hned druhý den do práce. Můj zevnějšek samozřejmě budil pozornost, ale já jsem byla na všetečné otázky připravena. Nešlo o žádnou tragédii, ale o přežití jednoho dne, dokud mi při prvním převazu doktor Kufa neodstranil tampony z uší a nevyměnil masivní obvaz za tenčí kolem uší. S touhle parádou, skrytou pod šátkovou čelenkou, už jsem si dokonce troufla na návštěvu divadla.
Kromě desetidenního života s obvazem přes uši mě žádné nepříjemnosti nepotkaly. Vlastně až na jednu. Jakmile přišly druhý den po operaci rány k sobě, přece jen se při dotyku a prudším pohybu ozývaly. Což mně osobně vadilo nejvíce v noci. Neumím spát na zádech a na boku či břiše to nešlo, protože každý kontakt s polštářem jsem cítila až v mozku. Nakonec došlo na analgetika, která nebyla ani tak nutná kvůli bolesti jako kvůli vlastnímu nepohodlí. Ale den ode dne se vše lepšilo a za pár dní už jsem o ničem nevěděla.
Velkou úlevou, tentokrát z estetického hlediska, pro mě byl i druhý převaz po deseti dnech, kdy jsem si poprvé mohla umýt vlasy. Zvlášť v horkých letních dnech byl tenhle moment očekávaným vysvobozením. Ale to už zbýval jen necelý týden do definitivního sundání obvazů.
MUDr. Kufa: Obvazy se odstraňují při standardním průběhu po deseti až čtrnácti dnech. Stehy není třeba vyndávat, protože jsou vstřebávací. U paní Míly byly rány velmi rychle výborně zhojené. Jizva za uchem zůstane zcela nepatrná a v podstatě neviditelná.
Při poslední kontrole jsem paní Mílu vyprovázel se slovy, že od této chvíle již může sportovat a vykonávat vše podle zvyku. Jen jsem ještě na spaní a sport doporučil čelenku, která po dobu jednoho týdne chrání ucho před mechanickým poškozením při náhodném dotyku.
Míla: Udělala jsem dobře, že jsem operaci navzdory všem podstoupila. Teď už si říkám „... jen si foukej větře, mě to nevadí, já už mám hezký uši..." .
